Útěk před českými pohraničníky
Za obcí Guglwald byla od roku 1948 na českém území pohraniční stráž v počtu asi 100 vojáků. Začátkem května 1978 našel jeden sedlák v naší obci Schönegg ve své garáži ležet vyčerpaného ovčáckého psa. Toto zcela zbědované zvíře se nepohnulo ani o píď. Protože se to stalo v neděli a obecní úřad byl zavřený, zavolal farmář ředitelce základní školy v Schöneggu Ingeborg Winklerové. Ta přijela a přivezla párky. Použila je k vylákání psa, který párky snědl úplně vyhladovělý. Nakonec ho nalákala do auta na poslední suchar a odvezla ho domů. Nalezenec, který mezitím získal důvěru, strávil noc v ložnici synů své zachránkyně. Druhý den se rodina zabývala podivným, ale nyní důvěřivým ovčákem: Kde se tu vzal? Komu by mohl patřit? Co s ním máme dělat? Navíc chyběla povinná psí známka. Místo ní měl na obojku připevněnou malou taštičku, která však byla prázdná. Jak si s tím lidé začali lámat hlavu, pes byl stále podezřelejší. Je to snad jeden z českých hlídacích psů, s nimiž jsme se už setkali na hranicích a kteří nosí na obojku povelové zařízení a jsou ovládáni rádiovými povely?
Ředitelství pro bezpečnost objasnilo
Nyní se ukázalo, že je třeba se z tohoto důvodu obrátit na četnictvo. Přišel strážník a domluvil se s opatrovníky psů. Opět uplynuly dva dny, než se „psí historií“ zabývali příslušníci Bezpečnostního ředitelství z Lince. Vyfotografovali obojek se sáčkem a zjistili, že pes po svém „šlápnutí“ v porostu sáček na obojku roztrhl a ztratil kontrolní zařízení. Nyní nemohl najít cestu zpět ke svému pánovi a ztratil se v pohraniční oblasti. Protože se pes u nás cítil dobře, mohli jsme si ho ponechat do doby, než budou vyhlášena další opatření. Opět uplynul den a náš český host zatím ani neštěkl, ani nevrčel. Kňučel, když se mu chtělo na záchod. Doprovázet ho však směli pouze chlapci. Zůstal v domě a neobrátil se na útěk.
Po dalších dvou dnech jsme se dozvěděli, že náš čtyřnohý host bude následující den předán Čechům na hraničním kameni 2/11. Naše děti byly dojaté k slzám, vzaly si ho k srdci. V uvedený den jsme se psem jeli v autě k určenému hraničnímu kameni na státní hranici. U železné opony jsme viděli otevírající se bránu a vojenský džíp, který odbočoval přes pole k určenému hraničnímu kameni. Když jsme přijeli k hraničnímu kameni, vystoupil voják, beze slova zasalutoval a zavolal: „Harro!“. Pastýř se od nás radostným skokem odpoutal a zmizel v džípu. Motor zavyl a vozidlo se rozjelo zpět k plotu z ostnatého drátu.
Po pádu železné opony jsme navštívili česká kasárna a psí útulek. Velitel nám řekl, že tam bylo pět a často i více dobře vycvičených psů, kteří byli velmi úspěšně používáni k pronásledování uprchlíků.